20.9.1981 se procházela banda tehdy cca devatenáctiletých mládežníků v lese nedaleko Mníšku pod Brdy. Zrovna se konal 18-tihodinový půst na úmysl Svatého Otce Jana Pavla II. To vedlo k oslabení soudnosti některých z těchto mládežníků, a tak se zpěvačka a písničkářka Jana dozvěděla od zpěvačky a nepísničkářky Boženky, že se stala šéfovou skupiny založené k interpretaci jejích (Janiných) písní. Čtyři nadšenci Jana, Boženka, Vojta a Pavel začali zkoušet písničky, které nechtěli uplatňovat ani tak na koncertních pódiích, jako v kostelech. Připravenost sloužit snad byla hlavní devízou, a tak se nabízely nejen bohoslužby, křty a svatby, ale dokonce i pohřeb. Zpívalo se u nás, po revoluci i v zahraničí – na svatořečení sv. Anežky v Římě a v SRN.

Personální obsazení nebylo zprvu zcela: s oněmi čtyřmi zkoušel chvíli či příležitostně zpívali i další, např. Maruška Ludvíková, Pavel Fišer, Jirka Jirkovský, Tomáš Rus.

Protože byla možnost tu a tam vystoupit i na koncertě (zejména pod záštitou ČSL), začal se pro skupinu hledat název. Vědomě či podvědomě jsme nechtěli napodobovat skupiny, které si dávají velmi zbožné názvy a potom hrají velmi zbožně písně v e-moll, často na velmi zbožné, ale textařsky velmi, ale velmi otazné písně. Termíny zkoušek jsme si do diářů označovali zkratkou ZK (tehdy vhodné i jako zkratka úlevného „zatracený komunisti“), a tak se hledalo, jak by se ZK dalo prezentovat na veřejnosti. Návrhy typu Zubní kartáček, Zběsilá kráva, Zákaz krkání apod. neprošly. Ujala se však jako řešení z nouze Ztracená kapela. Máte-li k dispozici tyto informace, pochopíte, jak velmi jsme se bavili na koncertech, které moderovaly osoby duchovně zanícené, snažící se vykládat náš název tím, jak jsme ztraceni v Bohu apod.

Aktivita skupiny neunikla bdělému oku StB. Již při výslechu v prosinci 1982 chválili vyšetřovatelé StB hudební úroveň Ztracené kapely. Citujme ze spisu StB (KAVALERY = patrně Ztracená kapela):

“Pramen byl dne 1.2.1983 přítomen rozhovoru mezi Janou BŘEZOVSKOU a Pavlem SVOBODOU. BŘEZOVSKÁ sdělila SVOBODOVI, že její kamarádi jsou na jmenovaného rozzlobeni, neboť minulý týden bez omluvy odešel z jejich schůzky, na které probírali křesťanskou morálku. SVOBODA poté BŘEZOVSKÉ sdělil, že její známí na těchto schůzkách strašně času doslova prokecají. Dle jeho názoru je třeba těmto schůzkám dát určitou formu,neboť pouze tím zkvalitní jejich činnost. BŘEZOVSKÁ s tímto souhlasila a navrhla, aby schůzky probíhaly až po zkoušce jejich skupiny KAVALERY, neboť těchto schůzek se zúčastňují pouze ti lidé, kteří mají o křesťanství skutečně zájem.”

Hudebně přístup k Janiným písničkám ovlivňovala spousta okolností: nedostižný Spirituál Kvintet, zkušenosti z kostelních sborů a schopnost zpívat čtyřhlasy. Patrně to nebyla hudební mimořádnost, ale spíše schopnost hudební i mimohudební cestou protlačovat obsah písní k posluchačům, která dávala často opakovat následující situaci: Ztracená kapela se v potu tváře snaží o zbožné umění a po vystoupení za námi přicházejí rozjásaní lidé s komplimentem: s vámi je taková sranda …

Repertoár se postupně rozšiřoval. Kromě Janiných písní se pro vánoční období připravovaly koncerty z koled našich i zahraničních. Vedle toho se Ztracená kapela podílela na nahrávce hudebně-literárního pásma Popelka nazaretská pro vydavatelství ROSA.

Zlom personální i repertoárový pro Ztracenou kapelu nastal po revoluci. Poté, co nás Hospodin začal platit v DEM a hráli jsme m.j. v Berlíně na Deutscher Katholikentag 1990 a při první návštěvě Svatého Otce na Letné v Praze, nás „navždy opustil“ (ne, neumřel) kytarista Vojtěch Dynybyl a ZK přestalo fungovat. Jana a Boženka byly vdané, Pavel odejel na roční studia do zahraničí.

Jana s Boženkou si ale pokoj nedaly: vyskytla se potřeba křesťanských písní pro děti. Po první nahrávce „Zpíváme si písničku“, kterou na koleně vytvořila Jana s Boženkou, se ukázalo, že jde o „trh“, který není obsazen a kde se může výborně zúročit dosavadní přístup ZK k písničkám: snaha o přirozenou zbožnost (anebo ještě lépe: o zbožnou přirozenost) textovou i hudební, akustické nástroje, ne v e-moll a ne „Pán Ježíš“ na každém druhém řádku. A tu jako deus ex machina přichází Jan, řečený Bapťa, sám kytarista, mandolinista, kontrabasista, flétnista a kdovícoještě a svolává ZK dohromady. A tak postupně vzniklo celkem pět alb dětských písní, poslední právě k dvacátým pátým narozeninám Ztracené kapely v r. 2006.

Svého času si Jiří Tichota postěžoval, že existuje spousta soutěží pro začínající zpěváky, ale pro končící ani jedna. Ztracená kapela začíná živě vnímat i tento apel, a tak po dvaceti letech a po čtyřech nahrávkách s podtitulem „Chválíme Pána s dětmi“ začíná uvažovat o projektu „Chválíme Pána s důchodci“…